Páky v sebeobraně, proč to někdy (vždycky) nefunguje.

Páky v sebeobraně, proč to někdy (vždycky) nefunguje

V terminologii sebeobrany můžeme říci že, ,,páka" je působení silou na pohyblivá skloubení části lidského těla. Nejčastěji na končetiny a uvedení těchto pohyblivých částí do krajních poloh, až na hranici rozsahu pohyblivosti kloubního spojení, nebo těsně za tuto hranici.

Toto páčení pak působí bolest v kloubním spojení a znehybnění dané končetiny, kde je páka nasazena.

Páky se využívají především v profesní sebeobraně (státní, nebo soukromé bezpečnostní složky). Cílem nasazení páky může být znehybnění osoby, nebo donucení osoby k nějaké akci. Nejčastěji je to vyvedení osoby z nějakého místa. Nebo naopak se snažíme osobu pomocí nasazené páky někam odvést, případně ji znehybnit v takové poloze, aby jí bylo možné přiložit pouta.

První problém ale nastává při tzv. nasazení páky. Většina pákových technik se jen těžko nasazuje přes odpor. Je tedy nutné osobu, které chceme páku nasadit, buď překvapit, tedy provést techniku nečekaně. Nebo tzv. navolit vhodným navolňovacím úderem. Obojí činí v profesní sebeobraně z pohledu zákona problém. Při zákroku bezpečnostních složek se málokterá situace obejde bez předchozího upozornění (např. zákonná výzva) osoby, proti níž zákrok směřuje, že proti ní bude použita nějaká síla. Takzvané navolnění osoby před nasazením páky znamená vhodný navolňovací úder do slabin, např. na solar plexus, po kterém dojde vlivem nečekané bolesti k uvolnění osoby. Použít navolňovací úder znamená samo o sobě přejít k vyššímu stupni donucení, přejít od pákové techniky k tvrdšímu donucovacímu prostředku s vyšší intenzitou, k úderům, což bývá z hlediska zákona problém především u překonávání odporu. Laicky řečeno, nevypadá to dobře, když někdo nechce opustit třeba tramvaj, policisté se ho pokusí vyvést a dotyčný klade odpor. Chytá se rukama, kde jen to je možné, nebo si spojí ruce, snaží se jakkoli nasazení páky znemožnit. Žádná odváděcí páka se nedaří nasadit a policisté se snaží dotyčného navolnit. Nepomůže jeden navolňovací úder, druhý ani třetí a najednou celá situace vypadá úplně jinak...

Druhý problém při používání pákových technik spočívá v tom, že se jedná v podstatě o určitý způsob komunikace prostřednictvím působení bolesti. Zjednodušeně řečeno pákou způsobím bolest a dotyčnému tím vlastně říkám, přestaň se bránit, případně udělej, co říkám, já povolím a přestane to bolet. Každý má ale jiný práh bolesti. Někdo vydrží opravdu hodně. Tolerance k bolesti může být také zvýšená alkoholem, který je považován za silné analgetikum. Drogami, nebo kombinací obojího. Dalším faktorem, který zvyšuje práh bolesti, je stresová reakce. Pokud se všechny tyto faktory sečtou, což v praxi není nic výjimečného, může být práh bolesti o hodně vyšší. Poté dojde k tomu, že intenzita páčení, která běžně stačí při nácviku páky, nevyvolává očekávanou donucovací reakci. To může vést buď k upuštění od páky, nebo zvýšení intenzity až na takovou mez, kde může dojít k poškození končetiny.

U lidí psychicky nemocných, nebo pod vlivem drog, může dojít k poruše vnímání reality (halucinace, paranoia). Vůbec nemusí být ve stavu, kdy by byli schopni přistoupit na výše popsanou komunikaci prostřednictvím bolesti. Vlivem psychické poruchy nebo drog mohou banální situaci vnímat naprosto neadekvátně, jako boj o život. A policista pro ně může být nebezpečný predátor. Zlomená ruka v takovém případě pro dotyčného znamená, že prohrává boj o život s nebezpečným predátorem a je třeba bojovat ještě víc. Stává se, že v těchto případech dojde ke smrti osoby následkem absolutního vyčerpání a přepětí organismu v boji.

Osobně se mi spíše než páky osvědčilo jako donucovací technika škrcení. Především různé varianty takzvané gilotiny. Vytvořil jsem jednoduchý systém při používání tohoto chvatu. Dá se dobře použít k odvedení sedící osoby a to v různých pozicích. I při takzvaných zatýkacích technikách a svádění osoby na zem, do poutací polohy.

Oproti pákám má tento systém několik výhod. Vyjmenuji zde jen některé z nich. Ať už se jedná o sedící nebo stojící osobu, při nasazení gilotiny je osoba před Vámi v předklonu, v pro ni nepříjemné pozici. Přitom osobu kontrolujete přes hlavu s možností škrcení. Hlavním faktorem zde není bolest, ale omezení pohybu, v nevýhodné pozici a omezení dýchání. Tahle technika má šanci fungovat i v jednom zasahujícím, tedy pokud jsem sám. Ještě lépe bude fungovat, pokud jsou zasahující dva, nebo dokonce tři. Za pomoci dalšího kolegy(ů) se dá osoba použitím tohoto chvatu dobře a bezpečně svézt na zem, do poutací polohy a znehybnit. Důležitá je ale koordinace všech zasahujících.

Zdroje:

Nebojte se bránit, JUDr. Náchodský, 2006, ISBN 8086795438

Realita násilí, Rory Miller, 2017, ISBN 978-80-204-4401-1.

Stres a jeho mechanismy, Staša Bartůňková, 2010, EAN 9788024618746.